Aneb vše co umím jsem se naučila ve školce:
Když pominu výpis vlastností, na který přede mnou poukázal Robert Fulgum:
O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně – trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
(Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, Robert Fulghum)
Vlastně i mistr krásy v každodenním životě na malý fakt, kterému se dnes chci věnovat poukazuje – chytni někoho za ruku. Na tuhle myšlenku touhy držet se někoho za ruku jsem došla cestou z nákupu, když jsem viděla malé školkáčky oblečené jako zvýrazňovače, pachtící se po chodníku.
Když někoho držíte za ruku, co cítíte? Bezpečí, ochranu a upřímnost? Co když procházky ve školce, které jsme všichni vykonávali po chlebu ve vajíčku ke svačince v nás zakořenili touhu držet se někoho za ruku na důkaz naší odevzdanosti a dychtivosti po zmíněných pocitech. Je to tedy základní důvod, proč se dnes tak rádi držíme za ruku i dnes, když je nám dvacet, třicet, šedesát s tím, koho máme rádi?
A co se stane až dětem ve školce přestanou říkat, postavte se do dvojiček, protože kontakt bude nevhodný, nebo proto, že se děti musí držet plyšového hada namísto sebe, se uvidí.