aneb nastal čas probudit v sobě opět roztleskávačku:
Ano, ano. Období, kdy jsem s pompomy v ruce juchala na celou halu je (skoro) zpět! Tentokrát nestojím na hřišti v sukýnce, ono by to tak par lidí teď už nemuselo přežít, ale sedím na tribuně a rozhoduju se, zda teda budu fandit litevskému týmu Žalgaris nebo španělskému Real Madrid.
Dny, kdy jsem v černém sexy kostýmku vyřvávala N O R S E jsou ty tam, teď už křičím maximálně tak: „ještě jedno kafe, prosím,“ nicméně tento sport a hlavně celá atmosféra, která ho doprovází má v mém srdíčku stále místo.
Nevím, jak se to stalo, ale čistě náhodu jsme si zakoupili místa do lokálního kotle. Takže po celý zápas jsme krotily naše dvě španělské kamarádky, zejména když vyřvávaly „Real MADRIIIID,“ pohledy zmatených chlapů, kteří mají v průměru dva metry a průměr ramen též přes metr byl k nezaplacení. Litevský národ je na svůj tým Žalgaris tak pyšný, že nejmodernejší budova v okolí je přirozeně basketbalová hala a nejobvyklejší suvenýr má na sobě logo lokálního týmu.
Čtvrteční zápas sice vyhrál španělský tým, ale to, jestli vyhraju bitvu větší – tu o jednotu, se ještě uvidí.